Balada o vlcích
Dlouha, temná, chladná noc
měsíc nikde, kdejaký smrtelník by volal o pomoc,
když vlk zavyje…
Byl nov, čistá noc.
Všude tma. Z ní čpěla vlků moc.
Listí šelest, ruka v pěst.
V lese vládne stín,
Na pasece kusy srn.
V keřích září oči vlka.
Prohraje, kdo neutíká.
Srny pasou se však dál.
Na to vlk však nečekal.
Pasekou pak mihne se stín.
Srna padne, všude krev.
Jak krásná vzácná krev,
Co po kuře stromů stékajíc
A vlk na svou smečku vyjíc.
Pak ale jaký div.
Měsíc září na mýtinu
je hodina duchů a stínů.
Vlk klaněje se svému pánu,
uctívaje táhlým pozdravem:
Buď navždy krásný,
Buď pozdraven!!!
Touha po krvi se zvětšuje
s rostoucím měsícem,
Kde jsou nyní lidé
Bývala vlčí zem.
Jejich mravy nebezpečné se zdají,
však víc než kdo jiný city mají.
Skolení jelena je uspěch,
ne krutost,
k přežití smečky je potřeba masa dost.
Nač zle je soudit, vždyť chtějí jen žít…
Ve dne si hrát a v noci lovit.
Ale člověk nebezpečí vidí v nich.
Bojí se když les náhle ztich.
Puška je však zbytečná,
vlk žije do nekonečna
Legenda Rudého měsíce praví:
jedině vlci najdou cestu k ráji,
až Země bude v troskách skomírat,
až lidé budou v chudobě umírat…
Vlci pak ovládnou celý svět,
teď je jich jen pár tisíc
možná pět.
Však oni se vzchopí až padne lid.
Pak konečně budou mít kde žít…
Až člověk zabije člověka,
pak budou mít šelmy klid,
probudí se pravda odvěká,
slabší budou muset ustoupit.
Silnější vyhrává to staré heslo je,
Ať člověk zacouvá daleko do sluje
Sami se boji,
Však se zbraní v ruce,
povedou k boji i celé generace.
Chtějí jen moc a území,
nevadí jim, že jiní hladoví…
Vlk je však síla sama o sobě.
Odvaha, čest, v jedné osobě.
Slyš jen to slovo
a uzříš jen
že vlk je i tečka za koncem…
2024 ©